Czeski
Roman Telerovský ve sbírce Šupinami a umělým chrupem, v níž shrnuje básnické texty z let 2014–2021, opět rozvíjí svůj nezaměnitelný a osobitý pohled nejen na okolní svět, jeho vnímání, ale především nechává v různých polohách rozeznívat vlastní subjektivitu, stejně jako ty nejvnitřnější motivy, obsese i nepřeslechnutelné samomluvy a podezřelá tápání, jakási ohledávání skutečnosti plné netušených zlomů, tedy ty polohy, které jsou charakteristické pro každou opravdovou poezii. Telerovského básněmi zcela zákonitě prostupuje i pohled v české poezii poněkud nezvyklý, v němž autor nezapírá, místy naopak nepřímo připomíná, svou psychoanalytickou zkušenost. Neklade si přitom ambice vyjádřit sumu možného, ale spíše usiluje svou vlastní existenci zkřížit se slovy, s jejich asociovanými významy, zpřítomnit to, co možná mělo zůstat skryté, zmapovat, kde se skutečně nachází. K těm nejpozoruhodnějším polohám sbírky patří zejména básně, v nichž se každodenní situace promění v událost a je celkem lhostejné, zda v banální, uhrančivou, znepokojující, neboť především zůstává jakousi důvěrnou zprávou, která trhá obvyklá pouta každodenního vnímání okolního světa. Některé básně jsou přitom zredukované až na samou málem ohlodanou kost skutečnosti, aniž by přestaly probouzet náš střeh konkrétností, zvláštním humorem, ale i jakousi až potrhlou průzračností. Jan Gabriel
