Czeski
František Šmahel patří k nejvýznamnějším evropským medievistům. Téměř padesát let se originálním způsobem věnuje dějinám české a evropského pozdního středověku, s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu. V posledních desetiletích svůj záměr rozšířil i na dějiny mentalit a pozdně středověké kultury. Jeho hledání nových badatelských přístupů se nejvýrazněji projevilo ve skvostné a nápadité knize Cesta Karla IV. do Francie 1377-1378 (2006) a v monografii Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku (2012). Na první pohled by se mohlo zdát, že Šmahelův návrat k Janu Husovi (a ke kořenům revoluce) je paradoxem. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Svižným způsobem napsaný životopis českého reformátora (můžeme ho číst i jako pendant ke Šmahelovu životopisu Jeronýma Pražského), jenž, ač ponořen ve středověku, v mnohém předstihl svoji dobu, je knihou o společenské imaginaci v čase krize víry a nahromaděného společenského přetlaku. Šmahelův Hus je mužem pochybností, mužem hledáním pravých cest. Mužem vzorů a ideálů, zosobněných biblickým životem a ostře uvažujícím Wyclifem. Zároveň je však reformátorem, který nahlíží vše, co čte, kritickým duchem univerzitního mistra. Na rozdíl od mnoha soudobých kritiků církve jeho doby však umí riskovat a ve jménu pravdy jít hlavou proti zdi, s tušením, že není návratu. Soudcem mu však není pouze Bůh, nýbrž i jeho vlastní svědomí, stejně jako pocit zodpovědnosti vůči těm, k nimž mluví a kdo mu naslouchají. Šmahelův Hus tedy není intelektuál, jenž by svévolně manipuloval davem. Je to člověk víry, stejně jako člověk činu, jenž velmi dobře ví, že je někdy třeba zapřít sám sebe, až na hranu sebeobětování.
