Czeski
Martin Buber (1878–1964) začal psát tento sedmnáctidílný esej v Jeruzalémě, v těžkém období občanské války v r. 1948. Předcházela mu léta bádání, přednášek i reflexí na téma pojetí víry, spásy a Mesiáše v judaismu a křesťanství. Klade si za cíl prozkoumat odlišnosti mezi způsoby, jakými se věřící v těchto konfesích vztahují k Bohu, a jejich důsledky pro intelektuální uchopení obsahů víry i pro každodenní život lidí. Výzvu pro autora představuje zejména Pavlova reinterpretace víry ve vztahu k tradičnímu pojetí zvláště ze strany farizeů, s nímž polemizuje (ale mnohde i souhlasí) Ježíš evangelií. Prvním způsobem je přesvědčení, které pracuje s objektivizací („víra, že“). Druhým je „důvěra vůči“, nesená osobním vztahem věřícího ke svému živému Protějšku. Způsoby, z nichž jeden je bližší řecké pistis, druhý pak hebrejské emuna, se vyskytují v obou konfesích a v jednotlivých fázích jejich historického vývoje převažuje tu jeden, tu druhý. Proroci a Ježíš evangelií, ale i bezejmenní jednotlivci stojí vždy v kritickém bodě uprostřed a volají po přehodnocení a autenticitě. Buber však zároveň upozorňuje, že tyto dva typy není třeba stavět proti sobě a vytvářet z nich antitezi, protože svým způsobem se oba potřebují a doplňují.
