Czeski
Poláčkův intenzivní pohled na šťastné dětství nemá ve světové literatuře obdoby, neboť své vrcholné dílo psal v tragické době, kdy nejenže nesměl publikovat, ale v roce 1944 už věděl, že ho čeká transport do pekla, odkud se lidé nevracejí. Jakou úlevu mu asi přinesl návrat do úžasné krajiny dětství, kdy je všechno pod sluncem nové a podivuhodné a kde se znovu setkává se svou matkou – šťastný čtenář ani nevytuší, že ji Poláček ztratil už v sedmi letech. Jako zkušený autor a bystrý pozorovatel lidí i světa se vyhnul sentimentální idyle a malého hrdinu nechal, aby své příběhy a lapálie popsal vypůjčeným, šroubovaným jazykem školy a dospělých, takže se dosyta nasmějeme staromódní, umravňující řeči v kontrastu s vážnou dětskou naivitou. Autor – ten zlý satirik, který se ve svém rodišti nemohl deset let objevit – se střední třídě malých ctností a malého rozhledu neposmívá a humor má laskavý. Svět oněch konvencí se ovšem už dávno zhroutil. „Bejval Antonín pravil tichým hlasem, že byl tuhle na poli a tam v mezičce vynalezl vosí hnízdo. I pravil, že bysme to hnízdo mohli vybrat a plástve s mladými doneseme domů a založíme si vosí úl. Vůbec se diví, že lidi chovají jenom včeličky, když přece vosy snášejí také med. Až bude mít hodně medu, tak ho bude prodávat a bude mít peněz habaděj. Já jsem pravil, že je to prauda, jenomže se vosy musejí ochočit, aby snášely. Bejval pravil, že to je to nejmenší, že si je ochočí, že ho vosy budou poslouchat na slovo, a ptal se mě, jestli půjdu s ním do spolku.“
